Životní příběhy absolventů kurzů Vědomého tvoření života
Milí absolventi,
jsem nesmírně vděčná za to, že jste našli odvahu podělit se takto veřejně o to, co jste prožili a jaké změny jste v životě udělali. Vážím si vaší otevřenosti a upřímnosti a děkuji za ní.S láskou Marci
(Veškeré informace jsou zde zveřejněny se souhlasem autorů příběhů.)
Vědomé tvoření života skupina 2011/2012 Vysoké Mýto
Doporučuji lidem, kteří chtějí ukázat prostředky jak nalézt vnitřní pravdu. Cestu svého srdce. Ukotvení se ve vnitřní moudrosti a pochopit více – proč se mi dějí právě tyto životní události a zažívám ty a ty emoce, bolesti, radosti.
Škola vědomého tvoření života je cesta, kterou si může zvolit kdokoliv. Je to cesta, která vede k lásce. Záleží na každém jedinci co ve svém životě žije. Jsme svobodné bytosti a máme možnost volby. Tato možnost je obrovský dar, který můžeme využít. To jak se rozhodneme utvářet svůj život si mnohdy neuvědomujeme. Ovládají nás programy, kterým věříme, protože si myslíme, že něco musíme. Pokud poodhalíme své programy, můžeme pochopit hloubku našich přesvědčení a tím je změnit. Tato práce „na sobě“ člověka postupně osvobozuje a činí ho uvědomělejším a v přijetí sebe samého. V běžném životě to znamená, že je mi umožněno pochopit, proč se mi stala určitá událost, zranění, nemoc, ocenění, pomoc,.. To považuji za ohromný dar, protože mizí otázky typu – „Proč zrovna já?“ atd,..
Jen já jsem zodpovědná za svůj život a zaleží pouze na mě na kolik procent si to uvědomuji a žiji.
Jsem ve vděčnosti za to, že mi bylo umožněno školičku absolvovat. Děkuji Marci, že jsi mi pomohla sundat „brýle“ z očí a objevit svůj zrak ve svém srdci.
Jana
Vědomé tvoření života skupina 2011/2012 Vysoké Mýto
Ahoj Marci. Díky za zprávu. Mám zánět dutin a antibiotika. Kdyby se mi to přihodilo před kurzem vědomé tvoření života, tak bych do Rýmařova dorazila i kdybych měla duši vypustit. Protože bych přece nemohla připustit, abych nejela. Než jsem Ti volala, že nejedu, tak to byl docela boj. Ale pak jsem si řekla, že si dovoluji být nemocná a nikam nejet a dovolila jsem si selhat i v práci. I když červíček hlodal, jestli se můžu na všechno vykašlat a lehnout. Takže to asi byla moje zkouška z vědomostí z kurzu. Marci, moc Ti děkuju a přeju Tobě i miminku všechno nejlepší.
Ahoj Věra
Vědomé tvoření života skupina 2011/2012 Vysoké Mýto
Ahoj Marci a mimi !
Moc Vás zdravím a přeji krásný den.
Chtěla jsem to původně psát jinak, ale nešlo to a pak jsem to pustila a vzniklo toto.
Jsem teď taková zklidněná a je to úžané. Ta noha v sádře byl pro mě neskutečný dar.
Já bych dobrovolně takto nezpomalila – to vím jistě a tím zpomalením jsem se dostala blíž k sobě.
Což je teda neskutečné, protože jsem si myslela, že nesmím nic propásnout a musím vše stihnout, abych se posunula dál a zjistila jsem, že jsem se nejvíc posunula tím, že jsem zpomalila a zůstala se sebou. Nikomu bych nevěřila, že je možné, že toto někdy řeknu. No a doma u rodičů jsem si hezky užívala své programy a mohla na nich pracovat, což zas takový odpočinek nebyl , ale mám z toho všeho dobrý pocit a jsem ve vděčnosti.Nožka už se cítí v pořádku, tak jsme začli postupně chodit na vycházky. Naučila jsem se jí poslouchat a vyhovět jí a ona se mi odměňuje a nebolí (což mi teda nevěřil ani doktor, když s ní kroutil) Marci moc, moc vás objímám a přeji lásku.
S úctou Jana
Vědomé tvoření života
Když jsem dostala úkol napsat, co mi kurz Vědomého tvoření života dal, měla jsem v hlavě docela jasnou představu, co napíšu. Uplynuly však dva měsíce, já teď píšu a první, co mi přišlo na mysl je, že jsem získala skvělé přátele a možnost hovořit o tom, co mě trápí, bez obavy z odsouzení či studu. Získala jsem možnost, sdílet svůj pohled na svět bez strachu z odsouzení. Naučila jsem se před lidmi přiznat, co mě trápí a nebát se říct svůj odlišný názor. Naučila jsem se také neříkat svůj odlišný názor za každou cenu. Naučila jsem se věnovat více pozornosti svým pocitům a zamyslet se nad tím, když mě něco rozhodí a naštve. Získala jsem sama na sebe nástroj, jak se podívat na své chování a jednání s odstupem.
Absolvování tohoto kurzu, přednášky, prožitky a diskuse s ostatními mi daly skvělou šanci začít si uvědomovat, že si svůj život tvořím sama (možná nevědomě, ale tvořím). Že nemá smysl se vztekat, když mi ujede vlak nebo mám defekt na autě. Mám možnost uvědomit si, čím jsem si to způsobila nebo co mi to má ukázat. Občas se mi povede vytvořit vědomě situaci nebo si splnit nějaké přání. Někdy je těžké, když přání nepřijde v tom obalu s mašličkou, ale v papírovém sáčku, ale děkuji za to, že mám šanci vidět a vědět. Děkuji za to, že si to už umím uvědomit.
Nevědomě vědomé tvoření života
Dozvěděla jsem se, že mám jet na služební cestu a mně se moc nechce. Pár lidem jsem to řekla, ale po diskusi se šéfem nakonec souhlasím a dokonce se svým způsobem těším, že tam potkám staré známé. Termín cesty se blíží a já si začínám shromažďovat podklady, hotel je rezervován, auto taky a dostávám se k rezervaci účasti a ouha… Nějak se na mě zapomnělo a s mou účastí se nepočítá. Po malých obtížích se mou účast nakonec povede zajistit a můžeme tedy jet. Ráno rozespalá dojdu k autu a ono nejde nastartovat… Zachránil mě kolemjdoucí muž a poradil mi, jak na to. Mé ego značně trpí, neboť se považuji za celkem dobrou řidičku, ale poděkuji a jedeme 🙂
Cestou je nutné udělat přestávku, zastavujeme tedy na benzínové pumpě a po zaplacení, nasedáme do auta, otáčím klíčkem a… Auto nestartuje… Poučena dobrými radami mého ranního zachránce, zkouším různé finty a ono nic. Naštvaná na to blbé auto, volám dispečerovi a hlásím mu všechny kontrolky, které na palubovce svítí. Ten po krátkém rozhovoru nachází chybu a poradí mi, jak na to. Potupa… V průběhu tří hodin jsem já, zdatná řidička, byla již dvakrát přistižena při neznalosti a nezkušenosti… Ach moje ego…
Po dalších dvou hodinách přijíždíme do cíle, kde zkušeně na kruhovém objezdu zvolím správný výjezd a mířím si to do centra města. Vždyť tady jedu už počtvrté, tak to přece v klidu najdu. No jo… hodinu kroužíme po městě, čtyřikrát jsme objeli místo určení a na správnou cestu se ne a ne dostat… No to už je na mé ego až moc. Nejenom, že teď všichni ví, že neumím startovat, ale teď i ví, že nemám orientační smysl a jezdím na služebky pozdě… Být to někdo cizí, tak mu asi řeknu, že je úplně neschopný, když si to neumí zorganizovat.
Konečně přijíždíme k hotelu, stojím před elektricky ovládanou závorou a ona se zrovna pokazila a personál nás musí obsloužit ručně. Pročpak se závora musí pokazit zrovna nám…
Cestou ven, jsem se pro jistotu ještě ztratila v hotelovém komplexu, ve kterém bydlím už po čtvrté… To je přece nespravedlivé, tolik nešťastných náhod v jeden den…
Lze se však na to podívat i jinak. Shoda nešťastných náhod? Teď už vím, že ne. Přečtěte si příběh pozorně a zjistíte, že se mi na tu služebku vlastně vůbec nechtělo, takže mi vesmír pouze plnil má přání 🙂 Mě tedy nezbývá, než se tomu od srdce smát a prožívat si důsledky svých přání a záměrů, neboť si uvědomuji, co jsem si to nevědomě stvořila 🙂Jana
KDE JE MŮJ DOMOV?
Teď už to vím, ale nebylo tomu tak vždycky. Poprvé mě má Duše zavolala asi před 11 lety, když jsem se shodou okolností poprvé ocitla na pracovním pobytu v Irsku. Tenkrát jsem to ještě netušila, pouze jsem cítila velmi silné spojení s touto zemí a téměř nesnesitelnou bolest v srdci, když jsem ji opouštěla. Tehdy jsem se vnitřně rozhodla a slíbila sama sobě, že se tam vrátím. Pocity, které v Irsku pokaždé zažívám, jsou slovy nepopsatelné, je to stav slastného naplnění, fascinace krásou, kterou dokážu vidět ve všem, obrovská Vděčnost, pocit návratu Domů, mé srdce je doširoka otevřené… . Postupně mi začínalo být jasné, že tím pravým důvodem, proč se takhle cítím, nebude samotné Irsko, ale že jsou ve hře hlubší procesy, a na doporučení Ernestíny, které jsem se svěřila a požádala ji o radu, jsem vyhledala Marci. Díky regresním sezením, které jsem s ní absolvovala, jsem odkryla některé programy své mysli, pochopila, co sama se sebou žiju, pro co jsem se rozhodla, ještě než jsem přišla na tento svět, ale hlavně – začala jsem přijímat zodpovědnost za svůj život, za to, co sama tvořím. Nebylo to snadné ani příjemné, ale odměna byla přesladká – zažila jsem zase ten povznášející pocit Jednoty, blaženosti, Vděčnosti a nekonečné Lásky, prožila jsem sebe sama jako Lásku, uprostřed Opavy, daleko od irských pastvin a oceánu. A pochopila jsem, kde je můj jediný a skutečný Domov – v mém Srdci. A skrze něj v Bohu, v Něm je má Duše doma. Odtud najednou můj život vypadal jako Hra na objevování toho, kým a čím nejsem, a skrze toto poznání, kým doopravdy JSEM.
Kurz Vědomého tvoření života pak byl takovou třešinkou na dortu. Umožnil mi více pochopit principy, na kterých funguje Život, musela jsem si přiznat, že často nejsem upřímná ani sama k sobě, natož pak k druhým, mohla jsem vidět, jak rafinované jsou programy mé mysli a jak mě ovládají, ale mohla jsem se také posunout směrem k většímu přijetí sebe samé a procítit ve svém srdci Odpuštění.
Nechci, aby to vypadalo, že už všechno vím, všechno jsem pochopila a jsem v naprosté rovnováze a harmonii s Vesmírem, to ani v nejmenším (učím se zvát Pokoru do svého života :-). Stále převažuje nadvláda ega a mysli nad mou Vnitřní Moudrostí, nechávám se pohltit Hrou na odmítání Lásky a bojem o moc a věřím v tu chvíli, že je to jediná realita, něco si nalhávám a posuzuji druhé namísto toho, abych je vnímala jako své zrcadlo, ale prožitky a Poznání, které si v sobě nesu, mi svítí jako maják na cestu a já se na ni znovu a znovu vracím a učím se žít a tvořit svůj život vědomě. Ve Vděčnosti, v Pokoře a v Důvěře. A všímám si jedné úžasné věci – daří se mi stále více a plněji prožívat přítomný okamžik. Začínám vidět krásu v úplně obyčejných věcech, začínám vidět svým Srdcem. Tak, jako to znám z Irska. Už nemusím jezdit tisíce kilometrů, abych se cítila Doma. Objevila jsem DOMOV ve svém Srdci.
Mým záměrem pro tento kurz bylo dosáhnout odpuštění, bylo mi však dopřáno mnohem více – pochopení a prožití Pravdy, že NENÍ CO A NENÍ KOMU ODPOUŠTĚT, neboť jak by mohla Láska odpouštět sama sobě…??? A přede mnou je další výzva – žít toto poznání ve své každodennosti…S Láskou a Vděčností
Denisa
PODĚKOVÁNÍ SAMA SOBĚ (uvědomění)
Během kurzu jsem prozkoumala tři stránky sebe sama: hodná holčička (samaritánka), ničitelka, super úspěšná žena.
Chtěla bych vám nyní vzdát své díky!!!
Miluju tebe, hodná holčičko, za tvou ochotu pomáhat. Tvá bezedná snaha sloužit, mě málem stála všechnu mou životní energii. Přesto jsi to právě ty, která mne učí laskavosti, empatii, lásce, radosti a pocitům blaženosti, které se dostaví při ochotě sloužit lidstvu. Byla jsi to zejména ty, která mi v životě ukázala, že je nejprve potřeba zachránit (poznat) sebe sama. Jsi to ty, která mne učí prožívat radosti každodenního života.
Miluju tebe, má ničitelko, za tvou ochotu mě ochraňovat. Tvá ničivá energie mne málem stála život. Přesto jsi to ty, která jsi vždy ochotná mne bránit, udělat vše proto, abych nebyla vystrašená a zklamaná. Jsi to ty, která mne varuje před nebezpečím. Byla jsi to zejména ty, která mi v životě ukázala, čím život není (bolestnou destrukcí) a čím naopak je radostnou tvorbou). Jsi to ty, která mne učí prožívat strasti každodenního života. Byla jsi to ty, která mi pomohla postavit vysoké zdi kolem mého srdce a byla jsi to právě ty, která mi propůjčila svou destruktivní energii na to, abych tyto zdi zničila.
Holčičce se ničitelka zdála nesmírně krutá. Ničitelce se holčička zdála nesmírně naivní. Ničitelka však využívala svou energii k tomu, aby holčičku zachránila před zklamáním. Holčička prosila ničitelku o to, aby ji chránila. Holčička a ničitelka však zjistily, že jsou jedno. Každá je jednou stranou téže mince.
Miluji tebe, super úspěšná ženo, za tvou ochotu sklízet v životě úspěch (v partnerství, ve škole, v rodině…). Tvá honba mě málem paradoxně stála neúspěch. Přesto jsi to právě ty, která dokážeš využít dary mé mysli a mého srdce. Učíš mě pracovat s mou myslí a její potenciál propojit s mým srdcem. Jsi to právě ty, která jsi mi v životě ukázala, že svou úspěšností (tak jak jsem ji chápala) si v životě nezajistím pocity štěstí. Ukázala jsi mi, co v životě úspěchem není (úspěch není od slova uspěchat/uspíšit ani se nejedná o egoistické dosahování cílů). Úspěchem je ŽÍT, PROŽÍVAT a ŽIVOT SÁM.
Super úspěšná žena pozorovala spor ničitelky a holčičky. Ke svému úspěchu (životu) potřebovala energii obou dvou. A tak se zasloužila o jejich smíření. Jak? Tím, že je přijala… Ty jsi ta, která drží minci ve svých rukou…
Děkuji Vám, že mne učíte mnohému o životě. Učíte mne milovat i nenávidět, pomáhat i nepomáhat, zničit a tvořit…a zejména vědomí toho, že světlo a tma k životu patří.Peťka
PŘÍBĚH
Narodila jsem se 22.1.1989 ve znamení Vodnáře (v čínském horoskopu Drak) s životním číslem 5. Jako malá jsem milovala hudbu a barvy. Dokázala jsem se ztrácet v barvách a tónech hudby. Dokázala jsem celé hodiny poslouchat hudbu a lítat si v nebesích. Do toho jsem milovala pohyb. Celé hodiny jsem se pohupovala tam a zpátky a měla pocit naprosté plynulosti. Znala jsem, kde je to Doma. Nazývala jsem to pocity Malé a Velké bublinky. Tyto své aktivity, při kterých jsem byla naprosto „vypnutá“, jsem praktikovala i ve školce. Učitelkám se nezdály „adekvátní“, a tak mě poslaly na psychiatrické vyšetření :-). Zjistila jsem, že bych měla být normální a dodnes se uzavírám do této kazajky. Toužím po své výjimečnosti, která přes normu nevede…
Toužila jsem po štěstí (=pocitech naprostého přijetí, bezpodmínečné lásky, svobodě). K tomuto štěstí jsem zvolila tři strategie: hodná holčička (později samaritánka), ničitelka a super úspěšná žena. Jako hodná holčička jsem byla sluníčko (=dobrá nálada, pohodička, vše je OK). Rozdat se, bylo mé heslo. Po bolestivém rozvodu rodičů jsem však usoudila, že tudy cesta nevede a tak jsem se rozhodla pro plán B – ničitelka.
Destrukce, tvrdohlavost, arogance, vzdorovitost, nepokora, nedůvěra, neodpuštění, byly mými novými přáteli. Jinými slovy: zničit je, než „oni“ (Já?) zničí mě. Už jsem necítila svůj Domov a ani jsem nechtěla. Nevěřila jsem v něj, chtěla jsem dokázat, že Bůh neexistuje. A pokud existuje, nechtěla jsem být Jeho součástí. Tento můj postoj se však zrcadlil v mém životě a v této době jsem natropila spoustu chyb (problémy ve škole, drogy, nekomunikace s otcem, která trvala 12 let, matčina nemoc a neschopnost jí být oporou…). Tento postoj mne vyčerpával a nezajistil mi pocit štěstí, po kterém jsem tolik toužila, přinesl mi pouze obrovské pocity viny a sebe-trestající chování.
Plán C – úspěch, se protínal ve všech mých strategiích. Nebyl žádný problém stíhat miliony aktivit, není problém studovat dvě vysoké školy, chodit na semináře, být super partnerkou apod. „Musím být úspěšná, abych měla u lidí respekt, abych si zasloužila lásku, přijetí, aby si mne lidé vážili.“ I tento postoj mne unavil… Ať jsem volila (a stále volím, s tím rozdílem, že vědomě) jakoukoliv cestu ke štěstí, cítila jsem se deprimovaná, zklamaná, cítila jsem pocit marnosti, bezmoci a opuštěnosti a obrovský strach, že jsem navždy ztracená a zapomenutá. Chtěla jsem BÝT NĚKÝM, chtěla jsem BÝT VIDĚNA, MILOVÁNA, POCHOPENA…A Bůh mé modlitby vyslyšel a poslal mi do cesty Marci 🙂
Tento stručný životní příběh, by nebyl nikdy napsán, kdybych si neuvědomila, co a jak žiji. Co do svého života přitahuji, jak si svůj život tvořím na základě svých pocitů, myšlenek, postojů, přesvědčení…Tohoto uvědomění jsem nabyla právě díky škole Vědomého tvoření života a jsem za tuto zkušenost nesmírně vděčná!
Učinila jsem poslední destrukci v mém dosavadním životě: rozbila jsem vysoké ocelové stěny, které jsem kolem svého srdce tak pracně postavila a přivítala ve svém nitru tu, po jejíž lásce nejvíce toužím…SAMU SEBE. Po kurzu se mi naprosto zharmonizovaly vztahy ( !s rodiči!, bratrem, partnerem, v rodině, s přáteli a zejména vztah sama k sobě). Cítím se BÝT více milována, aniž bych o lásku už tolik usilovala (zažívám více lásky než kdy jindy). Cítím se Být viděna, aniž bych pro úspěch dýchala (paradoxně zažívám ve svém životě více úspěchů=hojnosti než kdy jindy). Cítím se BÝT pochopena, aniž by mě musel kdokoliv o svém porozumění přesvědčovat. Cítím se BÝT svobodná a volná, aniž bych musela životu vzdorovat. Miluju samotu, aniž cítím pocity opuštěnosti…Malá bublinka (jsem) si uvědomila, že patří Velké bublince (Já jsem). Malá a Velká bublinka jsou jedno. To, co si přeje Malá bublinka, si také přeje Velká. A co víc, Malá bublinka se vždy, když bude chtít, může roztáhnout do Velké bublinky (návrat Domů) a poté se zase stáhnout (do své reality). (Čtenáři nenech se mýlit! Pořád jsem vzdorovitá, mám samaritánské sklony, ženu se za úspěchem. Rozdíl je v tom, že jsem v kurzu objevila nový rozměr Pravdy: byla jsem přesvědčena, že existuje Bůh (vně mě), který mi hází do ringu různé nástrahy a hrajeme spolu hru na život a na smrt (kdo přežije, zvítězí). Zjistila jsem, že taková hra neexistuje, že ji pouze hraju sama se sebou…Koho by bavilo hrát pexeso samotného a ještě, kdyby zjistil, že všechny obrázky jsou stejné tj. s nápisem Láska?… Mě očividně ano. A jaké záchvaty vzteku mám a jakou záplavu slz dokážu vytvořit! :-):-) Nic se však nedokáže vyrovnat „Aha“ efektu, který jsem si v kurzu mnohokrát prožila).
Po pravdě řečeno nevím, kdy se opět nepokusím postavit nové zdi a zničit to, co jsem doposud vybudovala. Ale pokud to udělám, tak už VĚDOMĚ. A vždy budu mít nástroj – uvědomění a svůj kompas – srdce, jak se bezpečně vrátit Domů = SAMA K SOBĚ.
Z celého srdce děkuji těm, kteří mne na cestě sebepoznání doprovázejí, nejvíce těm, kteří mi lezou na nervy 🙂 a těm, kteří mi dennodenně dokazují, že síla Lásky a odpuštění činí zázraky!
Petra
UVĚDOMĚNÍ
Tak jsem se v noci vzbudila….a přišlo mi, že JSEM VDĚČNÁ za své děti.
Jste pro mě učiteli.
Jsem Ti vděčná, synu, za to, že JSI.
Jsi pro mě Velký učitel.
Učíš mě:
převzít zodpovědnost jen sama za sebe
uvědomit si, kdy spadám do role „chudinky“
uvědomit si, kdy spadám do role „záchranář“
uvědomit si svoji bezmoc…kterou můžu změnit v „MÁM MOC“
poznávat své strachy, podívat se na ně a přijmout je
…a hlavně mě učíš ŽÍT RADOST!!! Žít radost v každodennosti…není to jednoduché, často z toho vypadnu a jedu zase ve starých kolejích a programech…ale pak si uvědomím…Proč? Vždyť JÁ se rozhoduji, co budu ŽÍT!Děkuji, že JSI a že mě pořád učíš…a já jdu….jinak bych asi stála na místě.
Ty, dcero, jsi pro mě také Velký učitel…..tak mě napadá, že Ty mě učíš teorii a syn mi to ukazuje v praxi.
Miluji Vás
mamka
17.1.2011
PŘÍBĚH MÉHO ŽIVOTA – posledních 12 let
Shrnu to stručně. Po událostech, které se mi nakupily v průběhu dvou let (před 10-12 lety)…. nevěra manžela, mé propuštění z práce po 15 letech, útěk 17 letého syna z domu a jeho pokus o sebevraždu, za dva měsíce nato jeho druhý pokus a opakovaný, téměř roční pobyt v léčebně s nulovým výsledkem v léčení, uznání jeho plné invalidity (na dva roky) a za pár měsíců nato úmrtí mého manžela (sražen autem při jízdě na kole pod vlivem alkoholu)…..jsem se ROZHODLA (a bylo to mé hluboce vnitřní rozhodnutí), že na JEDEN můj život, už tohle stačilo. A řekla jsem si „od teď to bude jen dobré“. Ne, nezhroutila jsem se, když se dívám zpětně, tak se divím, že jsem v té době ještě dělala rekvalifikační kurz a dokonce řidičák i když jsem se vždycky bála aut.
Bylo mi 49, byla jsem bez práce (rok a půl na pracáku, dvě maturity a 23 let praxe jako účetní mi bylo nanic), bez peněz, bez manžela, syn invalidní a dcera na univerzitě. Protože jsem hledala pomoc pro syna, ještě v době, kdy byl v léčebně, navštívila jsem základní seminář Modré alfy Petra a Ernestíny Velechovských. A tím to vše začalo nebo spíše pokračovalo, protože svoje vnitřní Poznání jsem už v té době měla. Ledacos jsem pochopila, proč se co dělo a právě takhle za sebou, na události v mém životě jsem se začala dívat jinak, s nadhledem. Ne všemu jsem hned rozuměla, každopádně jsem pochopila, že to tak „bylo zařízeno“, abych přišla o práci, protože následně mě bude syn potřebovat. Odjela jsem s ním na týden dovolené s manžely Velechovskými….a tam mu Ernestína s Petrem pomohli. Za týden po návratu domů zemřel manžel. Tím skončila pro mne a děti jedna velká etapa našeho života.
Pak nastal pro nás tři „Velký třesk“…jinak to neumím nazvat, prostě kvantový skok v „duchovním vývoji“ . Po pár měsících jsem našla aspoň nějakou práci a všichni jsme absolvovali seminář Modré alfy u manželů Velechovských. Dětem byly doporučeny Kořeny (týden regresí)….a domů mi přijeli noví lidé…přímo svítili…byli úplně jiní. Po téhle změně jsem se rozhodla jet také na Kořeny a odstranit bloky, které mne tížily. Následovala změna práce, jen tak jsem poprosila a popřála si a během čtyřiadvaceti hodin jsem pracovala v jiném městě, na jiném místě, kde jsem uplatnila své znalosti. Postupně jsem ještě absolvovala další semináře u Ernestíny. Přečetla jsem spoustu knih, ale semináře, kde probíhala různá praktická cvičení a meditace, s vysvětlením prožitků v nich, mi pomohly pochopit, proč se co konkrétně děje v mém životě.
Dospěla jsem k poznání, že tahle cesta nikdy nekončí, že je pořád na čem na sobě pracovat a poznávat sama sebe. Chce to taky odvahu „hrábnout do sebe“ rozvířit a zpracovat emoce, strachy, bloky. A tak jsem se dostala ke kurzu VĚDOMÉHO TVOŘENÍ ŽIVOTA. Ano, chci žít a tvořit to, co si přeji. Vím, že vše, co se mi děje v životě, si vytvářím svými myšlenkami a postoji. Učím se. Zatím to nejde pořád, sem tam se podaří, pak zase ne, ale už umím v sobě uvidět „program“, který žiju a pochopit, kde se vzal a „proč“….a hlavně si uvědomit, že JÁ ho můžu ZMĚNIT.
Teď se učím žít RADOST. Někdy to jde, někdy je to velmi těžké, např. když se syn nedávno znovu pokusil zabít. Je to pro mě velká zkouška, pochopit, že to je jeho život, jeho rozhodnutí, jeho zodpovědnost a já bych se měla smířit s tím, že to nemůžu ovlivnit….. a přitom žít RADOST. Vím, že to půjde, jsme tu každý SÁM ZA SEBE, jen rozpustit ještě ty závislosti, zbavit se LPĚNÍ…na lidech, věcech….ještě je dlouhá cesta…. o to větší mám RADOST z nečekaných prožitků SVĚTLA a LÁSKY, které mě v životě potkávají. To jsou ty střípky, které si schovávám v SRDCI jako drahokamy…
S Láskou Anička
(4.2.2011)
HLEDEJTE A NALEZNETE
Mám-li být upřímná, můj dosavadní život se mi nelíbil. Každý večer jsem uléhala a nad sebou „zavírala“ náhrobní kámen. Tlačil mne tak dlouho, až jsem se vydala hledat pomoc. Kam? Kam jinam než k lékařům…Dodnes si budu pamatovat upřímná slova jednoho doktora, který mi poctivě přiznal, že si neví rady: „Paní, najděte si léčitele, babku kořenářku…já Vám nepomůžu.“ Tím odstartoval (aniž by to tušil a patří mu za to můj velký dík), mou cestu hledání „ztraceného zdraví“ (Už vím, proč jsme dělali řidičák. Auta jezdí po cestě. My každý jsme každodenně na nějaké cestě, že? Hlavně životní:D…)
Kamarádka mě navedla na léčitele a já léčila deprese od základů: učila jsem se TEĎ. (Teď jdu, teď jím, teď umývám nádobí) Pomohlo to od kamene. Ale byly další zdravotní problémy. Cukrovka.
Následovala pak kineziologie, která mne připravila na Ernestínčino: „ To je sice fajn, ale pro Tebe slabé!“ Zajímalo mě: co je pro mne to silné?? (Já, silná lvice, zřejmě potřebuji něco silného!!!) A cítila jsem, že ano, potřebuji něco jiného….(jo a to jsem pak koukala:D Silné to bylo fakt dost, mohu to potvrdit. I na mě. Nebýt lvice, tak….:-))
Pamatuju se, jak jsem se přihlásila na týden Kořenů. Jen na okraj: vůbec se mnou nepočítali, byla jsem navíc. Ale neposlali mě domů, jak jsem už s nadějí čekala, ujal se mě Petr a děly se věci. Tahali se kostlivci ze skříní. Kdo to zná, ví o čem je řeč. Emoce, emoce, emoce. Fakt síla, nekecám. Nicméně ten pocit, když jsem si ten svůj kořínek vytáhla ven, tak tomu se nic nevyrovná…to Vám nedokážu popsat, snad jen blaženost a úleva. Záříte jako sluníčko. Měla jsem štěstí, že jsem pak měla možnost asistovat při tahání kořínků ostatních účastníků…a blaženost se násobila. Poprvé jsem viděla, že není rozdíl v pocitech, v prožívání a v emocích mezi muži a ženami. Ohromilo mě, že jsme všichni stejní.
A pořád mě to ohromuje a udivuje. Znovu, znovu a znovu to poznání, že nejsme rozdílní, že stejně cítíme, stejně myslíme a že všichni chceme lásku a cítíme dobro a je nám pak dobře. Ano, jsou jen dvě emoce: láska a strach. Neboli láska je strach, či strach je láska.
Jako loupeme cibuli, tak ze mě slupka po slupce odpadávala a mně se začal odkrývat život. Najednou mě víc a víc trápilo to, či ono a potřebovala jsem se s tím vypořádat.
Však jsem si už „vyhlídla“ na semináři v Olomouci Marci. Ernestínka nám ji představovala jako vynikající terapeutku na regrese. Znáte to: bloudila jsem tu a onde, zkoušela semináře s Marcelem Vaňkem, rodinné konstelace, reiki, karty…ale nic nebylo to ono a hlavně, nic nepomáhalo.Tak se stalo, že jsem skončila v náručí Marci. Teprve regrese mně konečně otevřely oči.
Marci jsem vděčná za její nápad založit „školičku“ vědomého tvoření života a sobě děkuji za to, že jsem nakonec přijala tuto výzvu a šla do toho. Nikdy toho nebudu litovat, nikdy nebudu dost vděčná za tu šanci, která se mi naskytla.
(Není lvice jako lvice, já jsem lvice s králíčkem a i lvice i zajíček umí dobře pelášit. Hlavně pryč od všeho.)
Závěrem:
Díky „řidičáku“ jsem doposud se svým Pavlíkem, kterému tímto moc děkuji.
Díky „řidičáku“ jsem opravdu otevřená (dřív jsem si to pouze myslela).
Díky „řidičáku“ jsem začala komunikovat (ne jen trucovat).
Díky „řidičáku“ jsem začala projevovat city (nestydím se přiznat).
Díky „řidičáku“ jsem zodpovědná za své činy (nejsem oběť).
Díky „řidičáku“ se umím i pochválit (ne se jen „masírovat“za to, co jsem zkazila).
Díky „řidičáku“ se mi daří se víc pohroužit do sebe a najít si odpověď na to, co se děje.
Díky „řidičáku“ neutíkám. (Už nemusím. Králíček se usídlil v mém srdci. Lvice kraluje.)
Díky „řidičáku“ už nevlaju emočně sem a tam (zhluboka dýchám).
Díky „řidičáku“ nevolám o pomoc, kdykoli se něco stane (když potřebuju, ozvu se).
Ježíš mě protknul zlatým prstem do srdce, nic lepšího mě nemohlo potkat. Můj život se mi začíná líbit.Vaše hrdá vlastnice emočně nabytého „Průkazu řidiče vědomého tvoření života“.
Inka
MŮJ PŘÍBĚH
Narodila jsem se v Brně v roce 1985 ve znamení Býka, moje životní číslo je 5. Jsem tvrdohlavá, miluji krásné a příjemné věci – masáže, parfémy, šperky, dobré jídlo, umění, atp. Mým tématem je hmota a práce s ní. Zbožňuji cestování, na cestách poznávám sebe sama.
Také si velmi vážím mojí rodiny. Vždycky to tak ale nebylo…
Narodila jsem se totiž mámě alkoholičce. S tátou byli rozvedeni ještě před mým narozením. Protože máma v pití vytrvale pokračovala, vyrůstala jsem s babičkou. Když babička v mých 7 letech umřela, šla jsem bydlet k tetě, která však začala taky po nějaké době pít. Moje dětství a dospívání se asi nedá označit za harmonické.
Z domova jsem odešla v 17 letech. Podařilo se mi odmaturovat, 3 roky pracovat, 3 roky studovat na bakalářském stupni a toto studium úspěšně ukončit. Nyní dělám práci, která mne baví a naplňuje a začínám se studiem na stupni magisterském. Každý den tvořím svůj nádherný život a postupně si plním sny.
Vím, co je alkoholismus, domácí násilí, chudoba, útěky z domova, odmítání, neláska… Za všechny tyto, na první pohled negativní, prožitky jsem však velmi vděčná. Naučily mne totiž milovat život celistvý, takový, jaký je – s jeho světlými i stinnými stránkami.
K tomuto poznání mě postupně dovedl zájem o duchovno, o věci mezi nebem a zemí, o to neměřitelné a nehmatatelné, co nevidíme, ale přesto kolem sebe tušíme. Duchové, mimozemšťani a nadpřirozeno mě přitahovali od útlého dětství. Přes reiki, šamanismus a další oblasti ezoteriky jsem se dostala až k Marci Novákové na regresi. A tady začala moje VĚDOMÁ práce sama na sobě. Trvá už 5 let a výsledky, které přináší jsou úžasné.
Postupně se mi velmi významně narovnávají vztahy v rodině, jsem finančně zajištěná, mám zajímavou práci a útulný domov. Jsem moc vděčná, že je mi umožněno pokračovat ve studiu. Věřím, že ho jednou zúročím v práci pomáhající druhým lidem. Mým záměrem je mojí každodenní činností pozvednout naši společnost a zanechat odkaz, který budou moci rozvíjet další generace. Miluji můj život, rodinu, přátele a nádhernou Zemi, na které žijeme.
Zatím nejsilnějším poznáním na mojí cestě bylo uvědomění dvou postojů, které mne z podvědomí dlouhou dobu ovládaly:
1. Musím být hodná holčička, aby mě měli všichni rádi, protože lásku si musím zasloužit.
2. Jsem bezmocná chudinka a nespravedlivý život mi dělá samé naschvály.Samozřejmě – proti gustu žádný dišputát – ale já už teď VÍM, že si můžu VYBRAT, co ŽIJU. Už si UVĚDOMUJI (pravda – někdy víc, někdy méně), že JÁ jsem JÁ – prostě JSEM a jediný, kdo mě soudí, odmítá či miluje jsem já sama. Nemusím se nikomu zpovídat – JAKÉ SI TO UDĚLÁM, TAKOVÉ TO MÁM.
Za toto silné uvědomění jsem životu (a sama sobě) hluboce vděčná. Každý den celým srdcem DĚKUJI za lásku, sílu, krásu a hojnost, kterých se mi dostává (a vždy dostávalo, jen jsem to neviděla). Také děkuji, že jsem se mohla o svůj příběh podělit s Tebou, milý čtenáři. Doufám, že Ti bude jeho přečtení inspirací na tvojí cestě. Že Ti dá naději, že sny se plní a je jen na nás, jaký si svůj život VYTVOŘÍME. Stojí to za to!
S láskou a úctou,
Klára
EMOCE JAKO DAR
Nebudu tvrdit, že naše domácnost je klidná. S Ondrou jsme se seznámili a vzali jako dva docela klidní lidé. Kdyby jsme věděli, co je v nás ukryto a co z nás výjde 🙂 Ale možná právě proto jsme spolu, abychom se navzájem učili a předávali si kousek po kousku jeden druhému. Ač jsou ty kousky někdy dost těžké.
Dnes byl krásný den, dopoledne jsme strávili u kamarádky na zahrádce, odpoledne na naší zahrádce… a přesně takto většinou začíná den D. Den kdy se křičí, vzteká, hází věcmi, mluví sprostě, vyhrožuje a někdy dojde i na tresty. U Daníka totiž nikdy nikdo neví, kdy příjde jeho čas vzdoru. Dnes to například začalo tím, že jsem ho vyrušila právě ve chvíli, kdy se oblíkal a chtěl mě překvapit. V jeho malé hlavince je to konec světa. Nezvládl, co chtěl udělat. Nepovedlo se mu to a neví kam dál. Někdy ho v tom nechám, ať si poradí. Někdy mu podám pomocnou ruku a nasměruji ho, kam dál. Většinou ale nepomůže nic. Jen trpělivost a večerní spánek.
V této náladě jede celá rodina. Jak jsou Danečkovy nálady nakažlivé, jsme se přesvědčili už několikrát – obzvlášť bylo-li nás víc pohromadě. Každý si do hromádky vzdoru přinese ještě svou vlastní hromádku, kterou si už dlouho v sobě nese. A pohroma je na světě 🙂 Ale jako po každé nemoci je organismus pročištěn, tak také po pořádné lidské bouřce je uklizeno. Hluboko uložený vztek vyplave na povrch a jak se potom lépe dýchá.
Jsem ráda, že mám Danečka, který si dokáže pořádně zařvat. Ani špetku vzteku si nenechá pro sebe. Pěkně se podělí a hned se ukáže, jak jsme na tom my dospělí rodiče.
Jsem ráda, že mám Ondru, který si nic nenechá pro sebe. Všem sdělí svůj názor a se slovy nešetří. Díky němu jsem poznala, jak moc jsem uzavřená a jak si tvořím bariéry sama v sobě.
Jsem ráda, že mám Elišku. Vidím v ní sebe jako malou holku. Nasává od ostatních, chce být pro všechny zářící sluníčko. Nafoukne tvářičky a zavře se do sebe. Ale má přece brášku, který jí hodně naučí a ona zase jeho.
Lehké je pomáhat, lehké je dávat. Ale brát člověka takového jaký je, přijímat nejen jeho pozlátko napovrchu, ale to krásné, to živé, to divoké, co je uvnitř… často hluboko skryto. To je těžké. Zkusme překonat svou lenost a místo frází a výhrůžek: „Ty zlobíš! Nevztekej se nebo.. Už toho mám dost!“ vidět skutečného člověka, který k nám přichází a co nám chce říct.
Dnes večer ke mě Daneček přišel do kuchyně, začal mi pomáhat a utírat nádobí a povídá: „Maminko, víš já se ani nechci vztekat, to se vzteká ten druhý kluk, to nejsem já. Mi se nelíbí házet hračkama, já se k hračkám chovám hezky.“
Děkuji své rodině, že je tak otevřená a že mě učí žít skutečný život!
Zuzana Kohoutová
http://www.radostzdoteku.cz
http://kohoutci.blogspot.com/
MOJE CESTA
Když jsem byla vyzvána k tomu napsat svůj příběh a podělit se s ostatními, říkala jsem si: „Jo, to bude fajn, ráda píšu a alespoň si utřídím myšlenky.“ Ale kde začít? Napsat svůj příběh není jen tak, obzvlášť když těch příběhů je několik a jsou spleteny do krásné velké sítě. Ty mé příběhy každý den vykládám své kamarádce, mému muži a pár blízkým a nestačí nám ani roky na to, abych je dovykládala… Ale mám nápad! Příběh si nechám na knihu, kterou chci jednou napsat. Teď vám popíšu mou cestu, která mému příběhu dala ten správný směr.
Když jsem se poprvé setkala s Marci, viděla jsem v ní kontrolora, který se přišel podívat, jestli svou práci masérky dělám dobře. Tenkrát mě vůbec nenapadlo, jak moc do mého života vstoupí a že tím kontrolorem začnu být já sama. Začala nadšeně povídat o práci, kterou dělá a také, že otevírá školu sebepoznání Vědomé tvoření života. Já jsem se v té době cítila osamoceně, neměla jsem kolem sebe moc lidí, s kterýma bych si mohla povídat a protože mě téma lákalo, přihlásila jsem se. Říkala jsem si: „Bude to příjemné odreagování od každodenních povinností a poznám nové lidi.“ To jsem však nevěděla, co mě čeká. Odreagovaní to bylo, odpočinek však zdaleka ne. Můj muž se jen divil, když jsem přišla z prvního semináře a vyčerpáním jsem usnula jako špalek. Nejen, že jsem byla vyčerpaná, další den jsem se necítila dobře a způsobila jsem rodinnou hádku. „A jejej,“ řekla jsem si, jestli to tak půjde dál, mám předplacené hádky a spory na další měsíce.
Pak jsem se ale na vše začala dívat jinak, s větším nadhledem. Kdy člověk úplně změní pohled na svůj život? Kdy přehodnotí své postoje? I malé dítě, když spadne na zem, uvědomí si, jak mohlo našlápnout jinak a příště už nespadne, alespoň ne ve stejné situaci. Kolik takových „pádů“ musíme překonat, abychom již příště nespadli? Spadneme, zase znovu a znovu spadneme, ale je jen na nás, zda se zvedneme a podíváme se na svou cestu zase trochu jiným pohledem. Já jsem se odmalička schovávala…. Zalezla jsem si s knížkou, k televizi… žila jsem cizími příběhy. Ale ten můj vlastní? Bála jsem se říct svůj názor, aby nebyl špatný, aby se mi ostatní nesmáli, abych byla pro rodiče ta hodná milovaná holčička. Často jsem lhala, jen aby mě druzí měli rádi, abych neřekla něco „špatně“. A hlavně jsem se schovávala, nejlépe mi bylo doma v posteli, když se o mě rodiče starali a já nemusela jít do toho krutého světa, protože jsem přeci nemocná – já nemusím! Ale tak to nefunguje, na to jsem začala postupně přicházet až po narození mého syna. Tomu se samozřejmě nechtělo na svět, musel být uměle vyvolávaný. Po kom to schovávání asi měl? Celé těhotenství jsem ho to učila!
První mé uvědomění přišlo, když jsem svého 1,5 letého Danečka nechtěně popálila žehličkou. Už dávno vím, že náhoda to nebyla. Bylo to hlavně velké upozornění, že takhle to v životě nefunguje, že schovávat se dál nemůžu! Daneček od narození velmi plakal, ať jsem dělala cokoliv, nedokázala jsem jeho pláč utišit. Nebylo se kam schovat, byla jsem postavena sama před sebe. Měla jsem velký hněv jak na své dítě, tak hlavně sama na sebe, že svému děťátku nedokážu pomoci. Nevěděla jsem, co si s tím hněvem počít. Jsem přece ta hodná holka, která všechno zvládne a nemůže křičet. A jednoho dne, kdy mi odmítl pomoct i můj muž se to stalo: máme s Danečkem společnou jízvu, která mi bude vždy připomínat to, že skrývat své pocity se nevyplácí. Zase jeden pořádný pád. Od té doby, vždy když onemocním, řeknu si: „Chceš se tady zase schovávat nebo chceš žít a prožívat?“ Už se nebojím říct svůj názor, zakřičet si, zlobit se, vztekat se. Pokud bych tyto pocity v sobě držela, vybuchnou jako sopka právě, když je vůbec nebudu čekat. Každou nemoc, svou i dětí, beru jako upozornění a možnost pohlédnout na problém jinak. Děti mají obrovský pud sebezáchovy, že se umí tak krásně vztekat a že mají při onemocnění horečku. Jen my dospělí je učíme, že vztekat se je špatné a horečka se tlumí paralenem. Kdo nemá schopnost horečky, již vyhořel. Važte si prosím toho, že se ještě umíte vztekat a netlumte horečku. Tělo i duše bojují a díky za ten boj.
Postavila jsem se tedy zpříma a hurá do světa! Každý další seminář sebepoznání jsem brala jako výzvu a popostrčení kupředu. To víte, že jsem se vždycky alespoň trošku chtěla schovat. Marci si sama vzpomene, jak jsem při každém ranním přivítání sdělila: „Já bych si ještě zalezla do postele k dětem…“ Nebyla jsem sama, podívat se sám sobě do očí není jen tak. Jen si to zkuste, postavit se před zrcadlo a vydržet pár minut. Velice často jsem také měla vyčítavé pocity: „Já si tady chodím na semináře, místo abych doma dětem vařila a pečovala…“ Lidská mysl je velice hbitá, když si má najít výmluvu.
Můj pohled na svět se úplně obrátil. Celý život jsem se dívala na svět z pohledu: on si o mě myslí, on udělal, oni mě zradili, oni za to můžou… Nyní jsem já ten, kdo vše tvoří a může si v životě hrát. Pokud se sama nemám ráda, nemůžu očekávat lásku od druhých. Pokud jsem sama na sebe naštvaná, nemůžu očekávat, že na mě lidé budou vstřícní. Pokud celý den nadávám a kritizuji druhé, přesně takové situace ke mně budou přicházet. A pokud se něčeho bojím, neskutečně rychle si to do svého života přitáhnu.
Zodpovědnost sama sebe je obrovská, ale o to větší mám radost, když pozoruji výsledky mých myšlenek:
Už se necítím sama, protože jsem otevřela bránu ve svém srdci, aby ke mně ti lidé, kteří vedle mne celou dobu stáli, mohli přistoupit blíž.
Nebojím se hádky, protože vím že sama před sebou stejně nic neukryji a dřív nebo později budu postavena vstříc pravdě.
Nebojím se nemoci, protože je velkým pomocníkem, podívat se na život jinak.
Každého člověka, s kterým se setkám, vnímám jako část mě samé, protože co vyzařuji, to si také přitahuji.
Pokud se člověk na život podívá z této upřímné stránky, dějí se zázraky a vy jen sledujete, jak krásně máte svůj život ve svých rukou. Pak už neřeknete: „Ty za to můžeš!“
Zuzana Kohoutová
http://www.radostzdoteku.cz
http://kohoutci.blogspot.com/
Členská sekce
Sdílej s přáteli...